Návštěva minulosti
15.3.2002
Mrzimorská kolej, poslední pokoj, první postel zleva
12:04
Tento den deníku nebyl jako osatní. Ano, objevili se opět hlasy, ale tentokrát jsme našli i zdroj. Asi bych měla začít popisovat od začátku.
Zhruba v poledne jsem se vzbudila, ani mi nedošlo, že jsem zmeškala Numerologii, ale to nevadilo. Vydala jsem se do klubu, když se ozvaly opět ty hlasy. Hlasy ze stěn, hlasy hradu. Změnila jsem cíl své cesty a zamířila do vstupní síně, tam jsou vždy tišší.
Po několika minutách nesnesitelného trápení nadměrně vycvičeným sluchem se objevil Amai, hned se to zlepšilo, alespoň pro mne. Vydali jsme se nalézt zdroj.
Po prozkoumání sklepení, přičemž se zvuk neustále zvyšoval a snižoval, jsme se dostali do věže u účesu. Byl tam duch, tedy.. nový duch, ne ty co potkáváme každé dny na chodbě, ale nějaká.. asi věštkyně.
Ptali jsme se, proč tak brečí, že se to ozývá celým hradem. Nemohla říct, nebo nechtěla, ale řekla, že abychom to zjistili sami, musíme cestovat do minulosti. Jak? Zrcadlem.
Šlo nás asi jedenáct do místnosti nedaleko naleziště věštkyně, tam stálo obří zrcadlo s vyřezávaným rámem. Stiskla jsem ruku své nevlastní sestře a dotkla se zrcadla. Vtáhlo mne dovnitř..
Objevila jsem se na nějakém prostranství, mohl to být asi Stonehenge. Uprostřed, na kamenech sedělo jedenáct starověkých čarodějů, myslím, že se jim kdysi říkalo druidové. Dva stáli ve středu a očividně se hádali. Již ze začátku jsem zaslechla, že se dohadují o tom, jestli provést nějaké složité kouzlo, či ne. Padla jména. Mladší, ten byl Beatan, ten starší zase Aonghas. Objevili se i ostatní, mezi nimi Amai. V tu chvíli se rozhodli, že kouzlo provedou a mladší z těch hádajících je naštvaně opustil. Pak to začlo..
Ten starý druid řekl něco, že je stejného rodu a tak ho může zastoupit. Přešel ke kamennému stolu nedaleko a z něj vzal renesanční kalich s dýkou. Řízl se a nechal nakapat krev do kalichu. Totéž provedli i ti ostatní.
Po průchodu všemi druidy se vrátil ke stolu a začal tam míchat různé rostlinky. Myslím, že tam dodal netopýří křídlo a nějakou větvičku s fialovými květy, možná levandule.
Z Kalichu se začalo kouřit, starý druid ho vzal a obešel s ním kruh. Všichni druidi ho začali nasávat. Vrátil se ke kamennému stolu.
Vzal věci z dřevěné krabičky - amulety. Namočil každý z dvanácti do poháru a pak je opatrně pokládal stranou. Po namočení všech si vzal vedle položenou mapu a zbylý obsah kalichu nalil na ni. Zamumlal nějakou dlouhou kouzelnou formuli, které nešlo vůbec rozumět. Krev smíšená s bylinkami se začala spojovat do jednoho obrazce a ten pak spojil jednotlivá území.
Aonghas vzal amulety a pověsil je ostatním druidům na krk.
Carl se mne ptal, jestli si myslím, že si ho může vyfotit. Zkusit to může, ale bude mu to k ničemu, je to totiž asi jen vzpomínka.
Nakonec jedna druidka zavěsila Aonghasovi amulet.
Aon vzal kalich i s mapou a donesl jej do středu kruhu. Všichni se postavili a chytili se za ruce - asi umocnění jejich magie. Začali mumlat formuli. Byla tam slova jako: Et in sanguine amborum manus nostras. A to opakovali.
Okolo kruhu druidů se rozfoukal prudký vítr a jejich amulety se rozzářily. Do poháru ve středu uhodil blesk. Dvakrát a poté se pohár změnil v artefakt.
Naneštěstí. V tu chvíli se rozzářil nějaký portál v největším oblouku Stonehenge a to asi bylo znamení, že musíme jít. Objevila se má vůdcovská povaha a pokusila se je donutit k odchodu. Povedlo se.
Vrátili jsme se zpět do naší doby, na hrad. Čekala tam Annie, mrzimorská prefektka, u ní se zase zjevila mrzimorská stránka a hned se ptala, jestli nikomu nic není. Nebylo.
Zamířila jsem na kolej.
To bude vše.
Vin Claire
