Rituální vražda na vlastní oči

31.8.2001

Děravý kotel, Londýn

pokoj č. 2, 2:54 P.M.

  Dobře.. měla bych začít od začátku. Tím pádem, od nadpisu. Krapet vysvětlení: Ano, rituální maniaci opět rituálovali. Ne, to je blbost. Prostě ta sekta opět udělala nějaký krvavý rituál, k tomu až později, a na vlastní oči? Ne, nezabila jsem nikoho, zatím, ale ano, viděla jsem to na vlastní oči.

  Teď Datum. Ano, vidíš správně. The 29th of  August. Zítra se odjíždí a rituálové opět zaútočili. 

Stop. začnu od začátku.

  Normální srpnový den. Slunce svítí, ptá- Doháje dost. Já tady nepíšu básničky. Tak znovu, a reálně.

Poslední sprnový den, slunko peče a ohřívá chodníky a kupa budoucích prváků bloumá po Příčné ulici. Nuda jak vyšitá. Vracím se do kotle. Přidávám se ke stolu ke Kal a Kazovi. Začínáme se bavit, o ničem, nebo spíše přesněji, jak se těší na hrad, a další takové pitomosti. Po pár minutách si přisedá nějaké malá.. činská holka. Představuje se jako Mei. Vyhýbám se vyřčení svého jména a představuji Kal a Kaze. Ptám se Mei, kam si představuje jít na kolej, Neví. Není si jistá. Zkouším si svůj kolejní test. Vychází ji poloMrzimor s Nebelavrem. Opět se  začínáme bavit o ničem, když se za námi ozve otravný skřeklavý hlas. "Drahouškové.."

  Ztuhnu. Takové hlasy nesnáším, nevím proč, možná tak kdysi, hodně dávno, když mi bylo sotva pár měsíců mluvila má babička a nějak mi to utkvělo v paměti. Brr..

  "Našel by se zde někdo ochotný pomoci?" Pokračuje hlas. Začínám se rozhodovat, že ani- "Slušně bych se vám potom odměnila.." To rozhodne. Za peníze cokoliv. Zvedám se, spolu s celým mým stolem. Přicházíme k babce. Prý se jí ztratily ve Visánku ovce (To musela chodit tak daleko jen kvůli ovcím?)

  Vyrážíme. Kal s Kazem a Mei běží o něco dopředu, já se držím spíše vzadu. "Hele ovce! Jak je máme asi chytat?!" Slyším výkřiky Kaze. Vracím se k té babce, až teď došli do středu Visánku (Bože.. Já nechci být stará!)

  Kašlu na čekání, vydávám se opět hledat nějaké další ovce a v tu chvíli narážím na nějakou prvačku, co vyjeveně kouká na něco vlevo od ní. Kouknu tam také. Můj mozek ihned zhodnotí situaci. Rituálové útočili. Někdo by měl o tom vědět. Měli by zavolat ministerské. Ach, jak já je nesnáším! V tu chvíli se tam shrnou všichni hledači ovcí, z čehož je asi sedm prváků. To musí vážně lézt všude? Opět si můj hlas začne dělat co chce, přesněji, mozek převezme ovládání a ujme se mne ta vůdcovská stránka a začne organizovat věci. Čtyři lidi na ministerstvo, jeden člověk, který se ujme toho, aby se nikdo nepřibližoval k oběti. A potom dvě prvačky, které měly odvést tu stařenu, která tam potom došla, někam do hostince a tam ji uklidnit začaly dělat problémy.

  Byly drzé, že prý bych to měla udělat sama, a tak podobně. Ještě tu třešničku na dortu dodal ten imbecil Max, který se zapojil svým stupidním: "NEROZKAZUJ FURT VIN!"

  To už vážně přehnali. V tu chvíli jsem měla chuť všem třem vrazit, ale na neštěstí jsem se ovládla. Příště takové štěstí mít nebudou.

Tentokrát byla obětí nějaká.. asi devatnáctiletá holka s tmavě černými vlasy. Opravdu si s ní vyhráli. Podlitiny.. vypálené oči.. krvavé runy.. dýka v břiše.. a její krev roztahaná do okolí v podobě pentagramu. Na všech pěti cípech byly vypálené svíčky a tělo leželo uprostřed na nějakých kytkách. Do okolí se slítávali supi.

Ministerští dorazili až někdy k večeru, ptali se jen jestli jsme se nepohybovali v okolí a poté si vzali naše jména. Poté nás propustili. Chtěla jsem jít, ale zastavil mne Gian. Ano, ten nafoukaný pitomec ze zmijozelu. "Viděla jsi to všechno, že?" Ptal se, jako bychom byli normální kámoši. Jen jsem kývla, nechtěla jsem se s ním bavit. "Víš, docela mne to zajímá, nemohla bys mi o tom něco říct?"
Klidně, jen ať mi už dá pokoj. Chytl mne za rameno a náhle se zatočil. Přemístil se i se mnou. Přemisťovala jsem se jen párkrát, ale pořád mi to bylo divné.
Začal se vyptávat, a nakonec jsme se shodli, že budu jeho tajná spojka na hradě. No prosím! Z dvou skoro nepřátel na život a na smrt se náhle stali spojenci, no to je mi konec.

Vin Claire